RJA115: Jazykověda

Obsahově totožné s termínem jazykověda jsou synonymní termíny: jazykozpyt. bohemistika. věda o jazyce. lingvistika. etymologie.

Švýcarský jazykovědec Fеrdinand de Saus­sure je považován za zakladatele jazykovědného směru označovaného jako. poststrukturalismus. pragmatická lingvistika. funkční jazykověda. strukturalismus. historicko-srovnávací jazykověda.

Hlavním obecným předmětem jazykovědy je: určení povahy jazyka a zkoumání jazyka v jeho současné podobě na všech úrovních jazykového systému. rozpracování metod zkoumání jazykového materiálu a určení místa jazykovědy v soustavě vědních oborů. studium jednoho určitého (konkrétního) jazyka nebo skupiny příbuzných jazyků. určení podstaty jazyka a zkoumání jazyka ve všech jeho projevech a aspek­tech, v jeho fungování a vývoji.

Stanovování tzv. jazykových univerzálií a unikálií je předmětem: deskriptivní jazykovědy. typologické jazykovědy. historickosrovnávací jazykovědy. speciální jazykovědy.

Jako jazykové univerzálie se označují: vlastnosti a charakteristiky vlastní většině jazyků. vlastnosti a charakteristiky vlastní všem jazykům. vlastnosti a charakteristiky vlastní pouze jednomu jazyku. vlastnosti a charakteristiky vlastní pouze některým jazykům.

Přiřaďte k sobě související lingvistické pojmy: Obecná lingvistika. historická jazykověda. speciální lingvistika. popisná jazykověda.

Deskriptivní (synchronní) jazykověda sleduje vývoj jazyka v průběhu určitého časového úseku: pravda. nepravda.

Z hlediska praktické uplatnitelnosti poznatků se jazykověda člení na: statickou a dynamickou. obecnou a speciální. synchronní a diachronní. teoretickou a aplikovanou.

Teoretická jazykověda se blíží jazykovědě speciální (konkrétní), avšak zahrnuje i teoretické postuláty lingvistiky obecné. Pravda. Nepravda.

Rozpracováváním metod, které řeší praktické úkoly související s užíváním jazyka, se zabývá: teoretická jazykověda. deskriptivní jazykověda. speciální jazykověda. aplikovaná jazykověda.

Synchronní přístup využívá popisná jazykověda, diachronní přístup se uplatňuje v historické a historic­ko­srovnávací jazykovědě: Pravda. Nepravda.

Genetická (genealogická) klasifikace jazyků je založená na: historickosrovnávací metodě. popisné metodě. konfrontační metodě.

Typologická klasifikace jazyků je založená na: konfrontační metodě. historickosrovnávací metodě. popisné metodě.

Stanovování shod a rozdílů ve struktuře dvou nebo více jazyků (jak příbuz­ných, tak také nepříbuz­ných) v určitém stadiu jejich vývoje se označuje jako: konfrontační metoda. popisná metoda. historickosrovnávací metoda.

Filologie je souhrnné označení pro vědní oblast zkoumající daný jazyk spolu s literaturou v něm psanou a s kulturním a historickým kontextem. Pravda. Nepravda.

K druhům kanálů lidské komunikace přiřaďte příklady komunikačních médií: olfaktorický. taktilní. optický. akustický.

K jednotlivým složkám jazyka přiřaďte jejich stručné charakteristiky: jazyk (langue). promluva (parole). řeč (langage).

K jednotlivým systémovým vlastnostem jazyka přiřaďte jejich stručné charakteristiky: úplná zpětná vazba. nespojitost (diskrétnost). sémantičnost. arbitrárnost (libovolnost). dvourovinná strukturace.

Zaměnitelnost jako systémová vlastnost jazyka znamená: schopnost komunikovat nepravdivé obsahy. schopnost komunikovat o neokamžitých obsazích. člověk je schopen reprodukovat řeč jiných lidí. schopnost naučit se jinému než mateřskému jazyku. absence vnitřního vztahu mezi označujícím a označovaným.

Jazyk je svou podstatou jevem: sociálním. psychickým. biologickým. materiálním.

Tzv. monogenetické teorie o původu jazyka vycházejí z faktu, že v jazycích existují: diferenciační tenden­ce, které jsou příčinou konvergentního vývoj jazyků. diferenciační tenden­ce, svědčící o tzv. divergentním vývoji jazyků. integrační tendence, které jsou příčinou konvergentního vývoj jazyků. integrační tendence, svědčící o tzv. divergentním vývoji jazyků.

Tzv. analogisté ve starověkém Řecku vycházeli z názoru, že: na samém počátku lidské řeči stály zvuky, jimiž člověk vyjadřoval své emoce. člověk zpočátku napodoboval zvuky, které jej obklopovaly. jazyk je darem od bohů. jazyk je dílem výjimečného jedince, kterého ostatní napodobovali. jazyk vznikl samovolně přirozenou cestou.

Nejrozšířenější vědeckou teorií o původu jazyků je Hockettova teorie o počáteční fázi jazyka ve spojení s: Engelsovou teorií o procesu polidštění opice. Darwinovou teorií o vývoji druhů. Ginnekenovou teorií jazyka gest. „novým učením o jazyce“ N. J. Marra. Révészovou teorií pracovních výkřiků.

K jednotlivým teoriím o původu jazyka přiřaďte související pojmy: teorie onomatopoická. teorie polygenetická. teorie interjekční. teorie monogenetická.

K vnitřním jazykově systémovým faktorům jazykového vývoje patří: princip ekonomie jazykové námahy. tendence k symetričnosti systému. princip analogie. rozvoj lidského myšlení. mezijazyková interference.

K extralingvistickým (mimojazykovým) faktorům jazykového vývoje řadíme: kulturní rozvoj společnosti. mezijazykové kontakty. sociální a profesní rozvrstvení společnosti. vznik písma a knihtisku. princip ekonomie jazykové námahy.

Nejpronikavějším změnám je vystavena slovní zásoba, naproti tomu nejkonzervativnější je gramatika, která se v průběhu několika staletí mění většinou jen nepatrně. Pravda. Nepravda.

Základními funkcemi jazyka jsou funkce: poznávací (gnozeologická). mentální (kognitivní). sociální. komunikativní (sdělovací). expresivní (emotivní).

K dílčím složkám doro­zumívací funkce jazyka patří funkce: referenční (konstatační). interogativní (zjišťovací). magická. estetická (poetická). kontaktová (fatická). apelová (konativní).

Metajazyková funkce jazyka je využívána při: obřadech, zaklínání apod. výkladu jazykových faktů. zjišťování mimojazykových faktů. formování a organizaci myšlení.

Za produkci řeči odpovídá v mozku: Wernickeovo centrum, umístěné v pravé hemisféře. Brocovo centrum, umístěné v pravé hemisféře. Brocovo centrum, umístěné v levé hemisféře. Wernickeovo centrum, umístěné v levé hemisféře.

Verbální (pojmové) myšlení: operuje s obrazy technického charakteru. operuje s pojmy, soudy a úsudky, které mají podobu slov nebo jejich spojení. umožňuje řešení tvůrčích úkolů technického charakteru. je myšlení pomocí zrakových nebo sluchových obrazů.

Etnolingvistika a antropolingvistika: jsou příbuzné vědní disciplíny, přičemž etnolingvistika navíc studuje vztahy jazyka a kultury daného etnika. jsou dvě různá označení pro vědní disciplínu zabývající se studiem vztahu jazyka a kultury. jsou příbuzné vědní disciplíny, přičemž antropolingvistika navíc studuje vztahy jazyka a kultury daného etnika. jsou dvě různá označení pro vědní disciplínu zabývající se studiem vztahu jazyka a etnických sku­pin.

Paralingvistika se zabývá výzkumem prozodických (intonačních) a mimicko-gestikulačních systémů: Pravda. Nepravda.

Nauka o znakových systémech se nazývá: sémiotika. sémaziologie. proxémika. sémantika.

K obecným vlastnostem znaku přiřaďte jejich stručné charakteristiky: materiálnost. arbitrérnost. systémovost. stabilnost.

Jazykové znaky jako znaky vysoce strukturovaného přirozeného systému mají navíc tyto specifické vlastnosti, jimiž se liší od jednoduchých umělých znakových soustav: stabilnost (neproměnlivost). otevřenost znakového systému. materiálnost, vnímatelnost lidskými smysly. duálnost, dvoustupňovité uspořádání znakového systému. libovolnost vztahu mezi označovaným a označujícím podléhá určitým omezením.

Pomyslné „vrcholy“ tzv. sémiotického trojúhelníku tvoří: forma slova, význam slova, pojmová představa. forma slova, denotát, označovaný objekt. význam slova, pojmová představa, označovaný objekt. význam slova, denotát, označovaný objekt. forma slova, význam slova, označovaný objekt.

Jiná označení pro výrazovou rovinu znaku jsou: designans. označované. designatum. signifiant. označující.

Podle tzv. bilateralistické teorie je jazykový znak tvořen: formou znaku a jeho významem. formou znaku a označovaným objektem. formou znaku, jeho významem a označovaným objektem. formou znaku.

Označované jazykového znaku je totožné s označovaným objektem: Pravda. Nepravda.

Pokud se znakem myslí pouze forma, označuje se tento přístup jako unilaterální pojetí znaku. Pravda. Nepravda.

. reference. denotace. zastupovat. označovat. znamenat. signifikac. mínit.

Dvoustupňovité uspořádání jazykového systému (dvojí artikulace jazyka) se projevuje v tom, že označující jazykového znaku je zpravidla rozložitelné na zvukové prvky, jež se vyskytují i jako součásti formy jiných znaků, které se mohou dále spojovat ve větší celky. Pravda. Nepravda.

Obecné schéma vztahu systému a struktury (systém = elementy/jednotky + struktura) lze na jazyk v zásadě aplikovat v podobě: jazyk = hlásky + gramatika. jazyk = slovník + paradigmatika. jazyk = slovník + gramatika. jazyk = hlásky + slovník.

K označením různých přístupů k postižení jazyka z hlediska systému a struktury přiřaďte jejich hlavní představitele, resp. lingvistické směry, které tito badatelé reprezentují: strukturní přístup. systémový přístup. elementový přístup.

Jiné označení pro elementový přístup k postižení jazyka z hlediska systému a struktury je: strukturalistický přístup. komponentový přístup. relativistický přístup. atomistický přístup.

K názvům jazykových jednotek přiřaďte jejich základní funkci: věta. slovo. foném. morfém.

„Některé/některá ------DOPLŇTE-------- plní pouze nominativní funkci, jiné/jiná pouze funkci sémaziologickou.“. slova. fonémy. morfémy. věty.

K označením typů vztahů mezi jednotkami jazyka a řeči přiřaďte jejich stručné charakteristiky: hierarchické vztahy. syntagmatické vztahy. paradigmatické vztahy.

Nazírání jazyka jako systému systémů je založeno na faktu, že strukturní vztahy existují jak v rámci kaž­dého z jazykových podsystémů, tak také mezi samotnými podsystémy v rámci celkového systému jazyka. Pravda. Nepravda.

Přechod mezi fonetickým a sémantickým podsystémem tvoří podsystém: morfologický. morfosyntaktický. morfonologický. fonologický.

Sémantickou úroveň jazyka tvoří dílčí podsystémy: morfologický a lexikální. morfonologický a frazeologický. lexikální a frazeologický. morfologický a fonetický. morfonologický a lexikální.

Frazeologický podsystém tvoří přechod mezi podsystémy: sémantickým a syntaktickým. fonetickým a syntaktickým. fonetickým a sémantickým. morfonologickým a sémantickým.

Základními jazykovými úrovněmi jsou subsystémy: fonetický. syntaktický. lexikální. gramatický. sémantický.

Součástí fonetického subsystému jsou podsystémy: relační. sylabický. fonematický. morfonologický. prozodický.

Součástí morfologického subsystému jsou podsystémy: sylabický. kořenový. derivační. relační. morfonologický.

K termínům v levém sloupci přiřaďte jejich synonymní varianty: tvarotvorný. slabičný. intonační. slovotvorný.

Tzv. alo-jednotky (varianty émických jednotek) lze vyčlenit: pouze na úrovni jazyka. jak v řeči, tak v jazyce. nelze vyčlenit ani v jazyce, ani v řeči. pouze na řečové úrovni.

Zvukový (fonetický) plán jazyka ve své nejčastější podobě zahrnuje subsystémy: sylabický. ortofonický. fonematický. prozodický. akcentuační.

Fonetický systém slabičných jazyků je tvořen z podsystémů: fonematického a prozodického. sylabického a prozodického. fonematického a sylabického.

Jazyky konsonantického typu obsahují: více než 30 % samohlásek. více než 70 % samohlásek. více než 50 % souhlásek. více než 70 % souhlásek.

Nejmenší variantní jednotka řeči je ?????, nejmenší invariantní neznakovou jednotkou jazyka je ????. hláska (fon), foném. foném, hláska (fon).

Fonémy plní funkce: Fonémy plní funkce:. perceptivní. distinktivní. konstitutivní. komunikativní.

Hlásky lišící se svými akusticko-artikulačními vlastnostmi se mohou shodovat funkčně. Pravda. Nepravda.

Slabika je: nejmenší stavební jazyková jednotka. nejmenší jednotka výslovnosti Správně. nejmenší významová jednotka jazyka. nejmenší jednotka zvukového plánu jazyka. nejmenší artikulačně-akustická jednotka.

Ve stavbě slabiky je základem: slabičný konsonant. svah slabiky. vrchol slabiky. iniciální část slabiky. jádro slabiky.

Slabikotvorným prvkem je vždy prvek: s největší zvučností. s největším důrazem. s největší kvantitou. s největší kadencí.

Jako zavřené jsou označovány slabiky: začínající samohláskou. zakončené souhláskou. zakončené samohláskou. začínající souhláskou.

K označením disciplín zabývajících se zvukovým plánem jazyka přiřaďte jejich stručné charakteristiky: Přízvuk. Pauza. Tempo. Témbr. Melodie.

Rozlišuje se především melodie -A- (kadence) a -B- antikadence). První je vlastní větám -1- , druhá větám -2-. A=klesavá, B=stoupavá. A=stoupavá, B=klesavá. 1=tázacím a žádacím, 2=oznamovacím. 1=oznamovacím, 2=tázacím a žádacím.

Dynamický přízvuk se také označuje jako přízvuk: expiratorní. silový. chromatický. kvantitativní. emfatický.

K akcentuačním charakteristikám přiřaďte příslušné skupiny jazyků: dynamický přízvuk. bez přízvuku. melodický přízvuk. kvantitativní přízvuk. silový přízvuk. tónový přízvuk. expiratorní přízvuk. chromatický přízvuk. stálý přízvuk. volný, různomístný.

K názvům disciplín zabývajících se zvukovým plánem jazyka přiřaďte jejich stručné charakteristiky (čím se zabývají): fonetika. fonologie. ortoepie. akcentologie. ortofonie.

Sémantický systém jazyka je tvořen následujícími podsystémy: stylistickým. morfologickým. fonetickým. syntaktickým. lexikálním.

Nejmenší významovou jazykovou jednotkou je: morfém. lexém. sylabém. foném.

Mezi dílčí morfologické disciplíny patří: paradigmatika. morfémika. sémantika. nauka o tvo­ření slov. fonematika.

Předmětem morfémiky je: zkoumání vztahů mezi morfémy a fonémy. slovotvorná analýza lexikálních jednotek. morfémová struktura slova. funkční charakteristika a sémantika jednotlivých morfémů.

K jednotlivým typům morfémů přiřaďte jejich stručnou charakteristiku: kořenný. relační (flektivní). derivační (slovotvorný).

K vnějšímu tvoření slov patří slovotvorné způsoby -A- k vnitřnímu pak -B-. A=morfologické a syntaktické, B=konverze a sémantické tvoření slov. A=konverze a sémantické tvoření slov, B=morfologické a syntaktické.

K označení slovotvorných modelů přiřaďte odpovídající lexikální jednotky: abreviace. sufixace. kompozice. prefixace. bezafixální tvoření.

K názvům dílčích lexikologických disciplín přiřaďte jejich stručné charakteristiky: sémaziologie. onomaziologie. lexiko­grafie. onomastika. etymologie. frazeologie.

K základním vlastnostem slova přiřaďte jejich stručné charakteristiky: poziční a syntaktická samostatnost. zvuková utvářenost. gramatičnost. idiomatičnost. reprodukovatelnost.

Lexém je soubor všech možných slovofo­rem, fonetických, stylistických a sémantických variant plnovýznamového slova. Pravda. Nepravda.

K jednotlivým typům systémových vztahů ve slovní zásobě přiřaďte jejich stručné charakteristiky nebo konkrétní jazykové jevy: paradigmatické vztahy. hierarchické vztahy. syntagmatické vztahy. derivační vztahy.

Na významových asociacích jsou založeny následující systémové vztahy v lexiku: polysémiе. slovnědruhové vztahy. paronymie. homonymie. synonymie.

K jednotlivým kategoriím systémových vztahů ve slovní zásobě přiřaďte příslušné skupiny slov: paronyma. slovotvorné paradigma. stejnokořenná slova. sémantické pole. synonyma.

K tzv. synsémantickým slovním druhům mj. patří: spojky. předložky. částice. příslovce. adjektiva.

Syntax je součástí gramatiky spolu s: morfologií. fonologií a lexikologií. lexikologií. morfologií a fonologií. morfologií a lexikologií.

. Větné spojení. Slovní spojení.

Generativní gramatika (N. Chomsky) pojímá syntax jako jedinou a samostatnou mluvnickou disciplínu. Pravda. Nepravda.

Základními syntaktickými jazykovými jednotkami jsou: slovo a slovní spojení. slovo a věta. věta a text. slovní spojení a věta.

. Gramatický vztah mezi podmětem a přísudkem se nazývá. Významový vztah mezi těmito větnými členy se označuje jako.

K jednotlivým obecným znakům věty přiřaďte jejich stručné charakteristiky: modálnost. predikativnost. komunikativnost.

Pro definitivní určení statusu syntaktické jednotky je velmi často rozhodující: větná struktura. modalita. intonace. slovosled.

Zásadní rozdíl mezí synatagmatem (slovním spojením) a větou spočívá v tom, že: slovní spojení plní. věta plní.

Směr bádání o syntaxi, který byl v 30. letech 20. stol. rozvíjen Pražským lingvistickým kroužkem, bývá označován jako: valenční syntax. funkční syntax. generativní syntax. transformační syntax.

Teorie o aktuálním členění výpovědi se často do jiných jazyků překládá jako: teorie závislostní syntaxe. teorie řečových aktů. teorie větných vzorců. teorie o funkční větné perspektivě.

Při aktuálním členění výpovědi vyčleňujeme. výchozí (základní) část, tj. to co je dáno, o čem se něco vypovídá (základ výpovědi). část obsahující novou informaci, tj. to co se vypovídá (jádro výpovědi).

V jedné a téže výpovědi mohou být téma a réma zaměněny v závislosti na cílové zaměřenosti mluvčího a posluchače. Pravda. Nepravda.

K jazykovým prostředkům, s jejichž pomocí se vyjadřuje funkční perspektiva věty, patří především: slovosled. větná modalita. intonace. zvláštní zdůrazňovací slova a částice. slovní přízvuk.

Na syntaktické úrovni je nejpodstatnější rozlišení tří typů stavby věty: tranzitivního. ergativního. nominativního. aktivního. pasivního.

V ergativních větných konstrukcích může být subjekt vedle nominativu vyjádřen i nepřímými pády. Pravda. Nepravda.

Stylistika je věda o systému stylistických jazykových prostředků. Pravda. Nepravda.

Pro pojem jazykový styl platí následující definice a charakteristiky: výběr a využívání jazykových prostředků všech rovin jazyka v závislosti na mimojazykových faktorech. slohotvorný proces při utváření komunikátu. výsledek výběru jaz. prostředků z množin prostředků konkurenčních. záležitost řeči. záležitost jazyka.

Současné lingvistické teorie liší mezi: stylem. stylizací.

Rozlišování tzv. funkčních stylů je spojeno s.

K původním označením funkčních stylů z 20.–30. let 20. stol. přiřaďte jejich v současnosti používané ekvivalenty: hovorový (konverzační). novinářský. vědecký. pracovní (věcný). básnický.

Stylistika disponuje vlastními jazykovými prostředky všech jazykových rovin, které jsou nositelem stylistických významů. Pravda. Nepravda.

Doplňující stylistické významy různých jazykových prostředků se označují jako: denotace. stylizace. konotace. reference.

K jednotlivým typům doplňujících stylistických významů přiřaďte jejich stručné charakteristiky: funkčně stylistický význam. stylisticky hodnotící význam. expresivně stylistický význam.

Stylistické významy jsou spojeny s jazykovými jednotkami jako odraz jejich přednostního užívání v určitých situacích a kontextech. Pravda. Nepravda.

K jednotlivým typům jazykových stylů přiřaďte jejich stručné charakteristiky: objektivní styly. subjektivní styly. obecné styly. promluvové styly.

Tzv. promluvové styly se také označují jako: singulární. personální. subjektivní. mimopersonální. jedinečné.

Slohotvorné (stylotvorné) faktory jsou v zásadě dvojího druhu. objektivní. subjektivní.

K objektivním jazykovým stylům patří např. styly: adresní. ideologické. oficiální. profesní. estetizované.

K subjektivním jazykovým stylům patří např. styly: věkových skupin. monologické. zájmové. kontaktní. familiární.

Stylistické normy neexistují objektivně, nýbrž variují v závislosti na individuálních jazykových preferencích komunikujících subjektů. Pravda. Nepravda.

Souhrn pravidel užívání písmen abecedy při psaní slov, jejich forem a spojení se označuje jako: gramatika. ortoepie. ortofonie. pravopis. ortografie.

K jednotlivým pravopisným principům přiřaďte jejich stručné charakteristiky: historický princip. morfologický princip. fonetický princip. fonematický princip.

Fonetický pravopisný princip je charakteristický např. p. němčinu. chorvatštinu. češtinu. běloruštinu. ruštinu.

Požadavky fonetického pravopisného principu v relativní úplnosti splňuje pouze: fonematická transkripce. fonetická transkripce. praktická transkripce. transliterace.

Pro ruštinu a češtinu je charakteristický převažující pravopisný princip: fonetický. morfematický. historický. fonematický.

Historický pravopisný princip je jako převládající charakteristický např. pro: angličtinu. ruštinu. běloruštinu. francouzštinu. němčinu.

Pro přepis cizojazyčných vlastních jmen a názvů do jiného jazyka se v běžných textech používá: fonematická transkripce. fonetická transkripce. praktická transkripce. transliterace.

Ve fonetické transkripci se vedle běžných znaků abecedy používají další doplňující grafémy a diakritická znaménka. Pravda. Nepravda.

Praktická transkripce překračuje hranice běžné grafiky, ale nepřipouští nestandardní užití jednotlivých grafémů. Pravda. Nepravda.

. V učebnicích fonetiky, v cizojazyčných slovnících a v učebnicích cizích jazyků se používá. v běžném tisku, v odborné literatuře, při překládání technické dokumentace, v turistických průvodcích, encyklopediích apod. se používá.

Nauka o písmu a písemné podobě jazyka se označuje jako. Gramatologie. grafika.

Za předchůdce grafického písma lze považovat mj.: zářezy na tvrdých materiálech. egyptské hieroglyfy. tetování na kůži. kouřové signály. piktogramy.

Prvním typem písma, v němž se grafické znaky vztahovaly ke zvukovým jazykovým jednotkám, a nikoliv k označovaným pojmům, bylo písmo: piktografické. sylabografické. ideografické. fonografické.

Egyptské hieroglyfy označujeme jako písmo. piktografické. sylabografické. ideografické. fonografické.

Předchůdcem prvního řeckého fonografického písma bylo slabičné písmo: arabské. foinické. syrské. hebrejské. egyptské.

K jednotlivým typům klasifikace jazyků přiřaďte jejich stručnou charakteristiku: areálová. genealogická (genetická). sociologická. typologická.

Z hlediska způsobu vyjadřování gramatické formy slova se jazyky dělí na: polysyntetické. flektivní. aglutinativní. syntetické. analytické.

Z hlediska morfologické struktury slova se jazyky dělí na: analytické. izolující. flektivní. aglutinativní. inkorporující.

Syntetické jazyky charakterizuje následující vlastnost: každý afix nese pouze jeden mluvnický význam. slovo je pouze nositelem lexikálního významu. ve slově se spojuje jak lexikální, tak gramatický význam. slova sestávají pouze z kořenů, neexistují afixy a koncovky.

Analytické jazyky charakterizuje následující vlastnost: ve slově se spojuje jak lexikální, tak gramatický význam. gramatické formy slov jsou vyjadřovány pomocí koncovek. jedním afixem (koncovkou) je vyjadřováno několik mluvnických významů. gramatický význam je vyjadřován odděleně od vlastního slova.

K syntetickým jazykům patří: většina slovanských jazyků. angličtina. francouzština. latina. klasická řečtina.

Neexistují čistě syntetické, resp. čistě analytické jazyky, pojmy syntetický, resp. analytický jazyk postihují pouze převažující tendence v gramatické struktuře jazyka. Pravda. Nepravda.

Němčina je příkladem: syntetického jazyka. analytického jazyka. synteticko-analytického jazyka. polysyntetického jazyka.

Jinými označeními pro flektivní jazyky jsou: izolující jazyky. syntetické jazyky. inkorporující jazyky. analytické jazyky. fúzující jazyky.

K aglutinativním jazykům patří např.: angličtina. japonština. maďarština. turečtina. bulharština.

Genetická (genealogická) klasifikace jazyků je založená na poznatcích: typologické jazykovědy. sociolingvistiky. historicko-srovnávací jazykovědy. areálové lingvistiky. strukturní lingvistiky.

Do kolika jazykových rodin lze přibližně rozdělit jazyky světa?.

Do indoevropské jazykové rodiny patří např. podskupiny jazyků: ugrofinských. keltských. baltských. kavkazských. anatolských.

Slovanské jazyky mají v rámci indoevropských jazyků geneticky nejblíže k jazykům: baltským. germánským. keltským. balkánským.

K podskupině západoslovanských jazyků patří mj.: slovenština. severní slovinština. lužická srbština. makedonština. slovinština.

Nejstarší dochovanou gramatiku (mluvnice Páníniho) nacházíme ve starověké kultuře: Číny. Mezopotámie. Indie. Egypta. Řecka.

Počátky vědeckého období bádání o jazyce obvykle spojujeme s: úvahami o jazyce v rámci antické filozofie. vznikem historicko-srovnávací jazykovědy. počátky strukturalismu. vznikem prvních starověkých gramatik. arabskou jazykovědou 7.–12. stol.

Období 16.–18. stol. je v dějinách evropské jazykovědy charakteristické: zdůrazňováním historického přístupu k jazyku. zvýšeným zájmem o studium národních evropských jazyků. chápáním jazyka jako individuální psychofyziologické činnosti. stagnací jazykovědného myšlení (latina, scholastika).

K jednotlivým lingvistickým směrům přiřaďte jejich představitele: Americký strukturalismus. Kodaňská škola. Pražská škola funkční lingvistiky. Moskevská škola. mladogramatická škola. historicko-srovnávací jazykověda.

Jan Baudouin de Courtenay byl koncem 19. stol. představitelem: Kazaňské školy. mladogramatické školy. Moskevské školy. historicko-srovnávací jazykovědy.

Na principech strukturní a funkční lingvistiky je založena srovnávací (komparativní) metoda jazykovědného zkoumání. Pravda. Nepravda.

Bezprostředním impulsem ke vzniku historicko-srovnávací jazykovědy byl: objev sanskrtu. vznik lingvistické antropologie. rozvoj akustiky, umožňující exaktní zkoumání řeči jako individuální psychofyziologické činnosti. reakce na strnulý scholastismus středověku a monopol latiny ve vědě.

Tzv. mladogramatická škola je charakteristická: jednostrannou orientací na systém a synchronii. zkoumáním genetických vztahů mezi jazyky. jednostranným soustředěním na zvukovou stránku jazyka. popis abstraktních systémových vztahů uvnitř jazyka.

Americký strukturalismus je představován zejména směrem označovaným jako: deskriptivní lingvistika. funkční lingvistika. glosématika. transformačně-generativní gramatika.

Za zakladatele strukturalismu v jazykovědě je všeobecně považován: Leonard Bloomfield. Louis Hjelmslev. Ferdinand de Saussure. Jan Baudouin de Courtenay. Noam Chomsky.

Strukturalistické bádání o jazyce reprezentované členy tzv. Pražského lingvistického kroužku bývá označováno jako: historicko-srovnávací jazykověda. škola funkční lingvistiky. deskriptivní lingvistika. glosématika. transformačně-generativní gramatika.

Za základní výchozí postuláty strukturalismu jsou považovány: chápání jazyka jako znakového systému. historický přístup jako základní vědecká metoda zkoumání jazyka. rozlišování synchronie a diachronie. rozlišování langue (jazyk, systémový aspekt) a parole (řeč, individuální aspekt). chápání jazyka jako individuální psychofyziologické činnosti.

K označením pomezních lingvistických disciplín přiřaďte předmět jejich zkoumání: paralingvistika. psycholingvistika. sociolingvistika. pragmalingvistika. etnolingvistika. kvantitativní lingvistika. lingvistická antropologie. neurolingvistika. filozofie jazyka.

Tzv. pragmatický obrat v jazykovědě, znamenající příklon ke studiu pragmatických (mimojazykových) faktorů řečové činnosti, spadá do období přelomu: 20./30. let 20. století. 80./90. let 20. století. 40./50. let 20. století. 20./21. století. 60./70. let 20. století.

K označením některých moderních lingvistických směrů přiřaďte stručné charakteristiky předmětu jejich zkoumání: kritická analýza diskurzu. feministická lingvistika. teorie mluvních aktů. pragmatická lingvistika. analýza diskurzu.